Onkologickým pacientem snadno a rychle, 3. část: Diagnóza

Řeknou nebo neřeknou vám lékaři celou pravdu o vaší diagnóze, i když je sebevíc krutá? Já už to vím.

Od listopadu 2016 mi bez úspěchu léčí astma. Navzdory lékům a několika vyšetřením se cítím a hlavně dýchám stále hůř. Je 22. březen 2017 a pro mě je to velký den. Primář plicního oddělení v českobudějovické nemocnici mě dnes vyšetří. Vkládám do toho velké naděje, protože už nevím jak dál. Vyrážím v předstihu, abych tam byla včas. Ouha, na příjezdu do Budějovic něco opravují a já stojím několik desítek minut v koloně. To snad není možné, čekám na vyšetření jak na smilování a teď tohle. Jestli primář mezitím někam odejde, budu muset čekat další nekonečné dny na nový termín.

Pracně parkuji a snažím se pospíchat do nemocnice. Jde to těžko. Ještě že mají výtah, schody už vůbec nedávám. Chvíli trvá, než se mi podaří nadechnout tak, abych mohla na recepci vůbec říct, proč jsem tam. „Ano, pan primář je tady, posaďte se v čekárně.“ Za dvacet minut čekání se mi podařilo zklidnit dech a dát se do formy. Klamu tělem, vypadám dobře. Čekám kdovíjaké vyšetření. Místo toho si přátelsky povídáme s doktorem o mých potížích, o mé práci a rodině. Vysvětluji mu, že si na doktora Štulece, mého plicaře, nechci stěžovat, že se mnou vždycky trpělivě probere všechny potíže, zkusil nasadit i jiné dýchátko, jenže nic nepomáhá. Po půlhodinovém rozhovoru s primářem vyplyne závěr, že mám astma a zkusíme nasadit jiné léky. Úplně mi poklesla ramena a v duchu si říkám, co si teď počnu. Nevěřím tomu. Žádné vyšetření, které jsem si od návštěvy odborníka slibovala, nebude. A já budu živořit dál.

Nahlas vyjádřím naději: „Snad mi nové léky pomůžou. Ale stejně je mi divné, že vůbec nevím, jak vypadá takový astmatický záchvat. Mně je prostě někdy líp, někdy hůř, ale nejsem schopna vystopovat, kdy a proč.“ Primář asi vycítil mé rozpoložení a v poslední minutě, kdy už jsem se skoro zvedala k odchodu, navrhl: „Víte co, raději Vás ještě pošlu na rentgen. „Vždyť rentgen mi dělal už doktor v Prachaticích v listopadu a nic tam nebylo.“ „To je dlouhá doba“, opáčil primář. „Super“, zajásala jsem v duchu, „konečně nějaké vyšetření!“

Vyrazila jsem na rentgen, to je rychlá záležitost, výsledky jsou za chvíli na oddělení. „Sám nevím, jestli tam něco vidím nebo ne. Je tu takové zrnění, těžko říct, jestli je to kvalitou obrazu nebo tam opravdu něco je. Kdy jste tu byla na rentgenu naposledy?“ „Před deseti lety jsem u Vás v nemocnici absolvovala operaci kyčelního kloubu, určitě mi dělali rentgen plic.“ Skutečně se za chvilku podařilo rentgen v počítači najít, ale ani z něho nebylo nic moc jasné. „Nejspíš na plicích nic není, ale pošlu Vás pro jistotu na CT.“ Primář mě rovnou objednal na 3. dubna, což byl skvělý termín. Zároveň mi dal naději, že bude vše dobré, CT se udělá jen pro jistotu a nový lék Relvar zabere. Je to prostě astma pod nedostatečnou kontrolou. Později mi přiznal, že na CT mě objednal opravdu jen z rozpaků, na rentgenu nebylo takřka nic poznat. Naprosto nečekal nějaký špatný výsledek.

Radostně jsem oznámila na zastupitelstvu, pracuji totiž jako starostka, že jsem absolvovala vyšetření v nemocnici, které potvrdilo, že mám jen astma, mám nové léky a co nevidět se vrátím do práce. Dokonce se mi zdálo, že nové dýchátko Relvar opravdu funguje lépe. S kolegou místostarostou jsme probírali, kdy se konečně vrátím do práce. Tři měsíce už mě zastupoval a měl toho spolu se svou vlastní prací až nad hlavu. „Ještě musím absolvovat to CT, takže neschopnost ukončím až po něm. Co kdyby tam náhodou něco bylo?“ „Já myslím, že tam určitě nic nebude“, pravil kolega s úsměvíčkem, jako že se jedná o planý poplach. „Snad si taky nemyslí, že jsem hypochondr,“ pomyslím si.

Jedu taky na kontrolu k plicnímu Štulecovi. „Pane doktore, já vám musím vysvětlit, proč jsem se sama objednala do nemocnice do Českých Budějovic k panu primáři Vaňkovi. Strašně nerada bych, abyste si myslel, že vám nějak nedůvěřuji, ale je mi vlastně čím dál hůř, tak jsem chtěla znát názor ještě někoho dalšího.Tentokrát se doktor Štulec nehněval, že se mu do léčby plete někdo jiný. Naopak. „To je v pořádku, to jste udělala dobře. No a co vám řekl?“ Probrali jsme můj nový rentgen i to, že jsem objednaná na CT. „A kdy mám zas přijít na kontrolu k vám?“ „Ke mně už nechoďte, ať si to řeší v Budějovicích.“ „Ale já tam na plicním dál nejsem objednaná.“ „Ne, ne, jen tam jděte, to bude lepší. A zavolejte, jak jste dopadla na CT, když tak se potom domluvíme, co dál.“  On se mě chce raději zbavit, problesklo mi hlavou, možná tuší nějaké komplikace. A to bylo naposledy, co jsem svého plicaře, který mi půl roku léčil astma, viděla.

V pondělí 3. dubna jsem absolvovala CT. „Zavolejte si na oddělení v pátek pro výsledek.“ Neměla jsem předtím strach, ale teď, když už to bylo nasnímané a výsledek na dosah, jsem přece jen trochu nervózní byla. Nicméně jsem si tak pěti procenty připouštěla, že se na CT něco objeví. Pořád jsem se nejvíc bála cystické fibrózy. Když jsem v pátek poránu zavolala do nemocnice, zvedla telefon mladá lékařka. „Ano, mám tu výsledky. Tak si k nám přijdete lehnout.“ „Cože, lehnout, jak to? Ono tam něco opravdu je?“ „Ano, máte tam nález,“ „Jaký nález paní doktorko, strašně se bojím cystické fibrózy. Nebo snad nádor?“ „To nejspíš nebude, může to být sarkoidóza a ta se dá vcelku dobře léčit. Musíme odebrat vzorky z plic a podle rozboru se uvidí.“ „Takže přijdete v pondělí a zhruba do pátku bychom vás vyšetřili.“ „Co? Hned v pondělí? To ne, za týden budou Velikonoce, přijedou děti a vnoučata.“ Instinktivně jsem se bránila tomu jít do nemocnice, můj mozek to odmítl akceptovat. Musím to trochu zpracovat. „Tak se domluvíme po Velikonocích, nastoupíte hned v úterý 18.4.,“ nedala mi doktorka moc času na rozmyšlenou. A je to. Zůstala jsem jak zkamenělá. Něco je opravdu špatně. Začínám mít strach. Do toho zvoní telefon. „Ahoj Jarko", volá kolega z práce, ptá se na nějakou pracovní záležitost, moc nevnímám, na jakou. „Tondo, na tom CT něco je, jsi první, komu to říkám. Jsem asi trochu v šoku. Nemůžu teď řešit něco z práce.“ „ Fakt, jo?“ I z jeho hlasu je cítit úlek. „A já si byl jistý, že to bude dobrý.“

I rodina je vyděšená. Nakonec je musím uklidňovat já, že to třeba bude jen ta sarkoidóza a hlavně že to není fibróza a že nebudeme panikařit, nic zatím nevíme. Samozřejmě hned jsem si začala vyčítat, že jsem tam nešla hned, jak původně navrhovala lékařka. Vždycky se říká, že čas při rakovině hraje důležitou roli. Na druhou stranu jsem si ještě chtěla užít Velikonoce. Jenže to tak úplně nešlo. Nervíky se daly na pochod. Byly sice fajn, ale každý jsme mysleli na to, že hned další den odjedu do nemocnice.

Se staženým žaludkem jsem nastoupila na plicní oddělení v úterý po Velikonocích. Ale hned jsem našla něco pozitivního – narodila jsem se sedmého, plicní je v sedmém patře, mám pokoj číslo sedm, sedmička je šťastné číslo. Nemůže to dopadnout špatně. Přijímal mě mladý lékař, takový skorolékař. Řekl mi o vyšetřeních, která mě čekají, nějaké odběry, ultrazvuk, předoperační vyšetření a hlavně ve čtvrtek bronchoskopie. Ptala jsem se ještě na výsledky CT. „Je tam nález. Podle výsledků bronchoskopie poznáme, o jaký typ nádoru jde a co dál s ním.“  Vždyť on mluví, jako by byla rakovina hotová věc! „Pane doktore, vy se domníváte, že by mohlo jít o rakovinu?“ „Ano, je to možné“, začal brzdit, „definitivně to zjistíme z bronchoskopie".

Ale červíček pochybností už ve mně zůstal. Začala jsem hledat na netu informace o rakovině plic. Nebyly povzbudivé. Léčba jen velmi málo úspěšná, operace náročné a často nemožné, statistiky neúprosně opakovaly mediány přežití maximálně 5 let u operovaných, několik měsíců až dva roky u ostatních, procento vyléčených pacientů mizivé. Druhý den při vizitě i lékařka řekla, že může jít o nádor plic. Ve čtvrtek mi provedli bronchoskopii. V Budějovicích jsou velmi šetrní k pacientům, zákrok proběhl v plné narkóze. Ráno jsem dostala injekci a za několik desítek minut šup na sál. Měla jsem strašlivou žízeň. Na operačním stole se omlouvám lékaři, že nemůžu skoro mluvit, jak mám sucho v ústech. „Asi jsem se málo večer napila.“ „Ale kdepak,“ odvětil lékař, „to jste ráno dostala injekci proti slinění.“ Vida, co všechno doktoři umí ovlivnit.

Po bronchoskopii mi nic nebylo, vykašlala jsem trochu krve, maličko mě škrábalo v krku. Konečně jsem se mohla napít. „Výsledky budeme vědět nejspíš v pondělí. Zítra půjdete domů, pokud nenastanou žádné komplikace.“ Vedle mě ležela mladá žena, kterou přijali akutně s podezřením na trombózu. Léčila se se sarkoidózou. Co bych za sarkoidózu dala, obzvláště, když mi vylíčila, že vlastně neměla skoro žádné příznaky. „Jé, vy se máte, že jdete domů.“ Přemýšlela jsem, jestli vůbec chápe, co se postupně od lékařů dozvídám. Ó blažená nevědomosti!

V pátek ráno jsem si sbalila. Docela dobře se mi po bronchoskopii dýchalo, asi mi ty průdušky a plíce rozšířili. Na odchodu mě zastavila lékařka. „Pojďte ke mně do kanceláře, už máme výsledky. „Tak paní Krnáková, máte zhoubný nádor plic, je v celých plicích i průduškách a mezihrudí. Navíc z ultrazvuku vyplynulo, že máte uzliny v břiše. Musíme si říct na rovinu, že je to neléčitelné, nevyléčitelné, neoperovatelné a neozařitelné. Umíme jen o trochu prodloužit život. Strašně moc jsme všichni doufali, že to bude jen ta sarkoidóza nebo alespoň nějaký řešitelný nádor. Dokonce hned po bronchoskopii, ještě na sále, dělal náš emeritní primář rozbor, ale už tam mu to vyšlo špatně. A laboratoř to potvrdila. Podívejte se sama do počítače na vaše plíce a průdušky.“ Na obrazovce se mi promítaly snímky a video celé bronchoskopie. Nejvýraznější dojem z něho byl, že mi do plic někdo chrstnul lahvičku inkoustu. A právě v tu chvíli nastal okamžik, kdy máte pocit, že do vás v plné rychlosti najel vlak. Život se zastavil. „To jako zanedlouho umřu? Já nevím, co mám na to vůbec říct. To není možný. Právě se mi má narodit vnučka.“ „Mně je to strašně líto.“ Doktorka se mnou opravdu upřímně cítila, měla v očích dokonce slzy. Ani lékařům se nesdělují takovéhle osudové diagnózy snadno. „Musím vám říct, paní Krnáková, že je to úplně v p…..“ Vůbec mi ten vulgarismus nevadil. Paní doktorka byla jen hodně empatická.

„Co teď se mnou bude, jaké mám vyhlídky?“  „Měla byste jít na chemoterapii, a to co nejdřív.“ „Já asi chemoterapii nechci, nestrávím zbytek života zvracením a nevolnostmi,“ reagovala jsem, „musím si to rozmyslet. Kolik mám času?“ „Málo. Ale být vámi, neodmítala bych to rovnou, zvažte to. Vždyť chemoterapie by onemocnění zbrzdila a mohla byste si užít ještě pár měsíců života. Sama říkáte, že se vám narodí vnučka, máte rodinu, pár měsíců života je dobrých. Taky je tu ještě šance na biologickou léčbu, ale to je v téhle fázi předčasné. Musí se udělat podrobné rozbory, ty budou až příští týden. Teprve pak se ukáže, jestli váš typ nádoru je vhodný pro biologickou léčbu a jestli je léčba vůbec v republice k dispozici. V úterý přijďte na konsilium, tam bude kromě plicního lékaře i onkolog a chirurg. Tam se dozvíte, co dál.“ „Kde to je, kdy, v kolik hodin?“ Všechno mi řekla, ale já se za pár vteřin ptala na to samé, vůbec jsem nebyla schopná ji vnímat, natož si něco pamatovat. Jen mi neustále v hlavě běželo: „Tak já brzy umřu. Už jsem někde jinde než všichni okolo.“ Z chodby zazníval smích a hovor sester. „To už se mě netýká. Už se nejspíš nikdy nezasměju a nebudu přemýšlet o tom, co udělám zítra, za týden, za měsíc. Jak to řeknu dětem? Jak to všichni zvládneme?“ Nakonec mi doktorka informace napsala na papírek, protože jsem všechno hned zapomněla.

Sbalila jsem kufr a jako v mrákotách odešla z nemocnice.Bylo to, jako bych umřela někde uvnitř. To přece není možné. Co když je to jen zlý sen? Už jsem byla připravená, že se nedozvím nic dobrého, ale že to bude taková katastrofa s vyhlídkou, že se za pár týdnů definitivně udusím, to jsem nečekala ani ve snu.

Zavolala jsem svému muži. „Prosím tě, nejezdi do práce, já jedu domů, čekej tam na mě. Nemůžu být sama.“ „Co se děje?“ „Mám opravdu rakovinu, všechno ti řeknu až doma, hlavně tam buď, nezvládnu být sama.“ „Dojedu pro tebe, ještě nabouráš.“ „Ne, já dojedu, jen na mě doma čekej.“ Nakonec jsme se setkali na půli cesty, ale teprve doma jsem byla schopná všechno říct. Bylo to absolutní zastavení v čase. Všechno kolem vás plyne dál, auta jezdí, televize hraje, ptáci zpívají. Jen vy stojíte na místě a netušíte, jak budete existovat v dalších minutách a dnech.

Co všecno předcházelo stanovení diagnózy si můžete přečíst v první části  První potíže a ve druhé části Konečně u lékaře.